Jak jsem se ztratila
Popravde receno, ztracim se pokazde kdyz vyjdu z domu. Hlavne, kdyz chodim na prochazky s Holly. Nebavi me chodit dokola stejnou trasu, takze prubezne prozkoumavame okoli a pritom vetsinou objevime krasna mista. Clovek tady ale nesmi verit mistnim oznacenym stezkam. To jsem vsak nevedela a taky se mi to vymstilo.
Couraly jsme se po ceste, kdyz jsem zahledla odbocku na verejnou stezku. Parada, urcite to bude pekna prochazka, myslela jsem si. Ze zacatku opravdu byla, ale po par stovkach metru se cesta promenila v houstinu, mistni stezky se asi moc neudrzuji. Neda se nic delat, budeme tim muset projit a za par metru to snad bude lepsi. Kracely jsme porad dal a dal, chvilemi lesem, potom zase loukami az jsme se ocitly uprosted pole. Nechapu, jak se to mohlo stat. Asi jsem si zpivala a vubec nevnimala okolni svet. Ale co ted? Asi dalsi pul hodinu jsem to neresila, vsak my nekam dojdeme. Na Holly uz bylo trochu znat, ze je unavena a ma zizen, ale ja jsem s sebou zadnou vodu nemela. Nevedela jsem, co mam delat. Siroko daleko nebylo nic, podle ceho bych se mohla zorientovat, taky uprosted pole se neni cemu divit. Je to zvlastni, ale smer k domovu jsem odhadla podle letadel. Chvili kolem nas zadne nelitaly, ale pak se najednou objevily a ja mela nadeji, ze snad jdeme spravne.
V hlave mi znela pisem od UDG, Hvezdar, a to jen proto, ze zacina slovy Ztracis se. Kdyz jsem si ji zpivala nahlas, hned pri prvni vete mi najednou doslo o cem je. Docela me to zarazilo. Znam ji pomerne dlouho, ale asi nikdy jsem nad tim nepremyslela, ted vlastne taky ne. Pri kazde dalsi vete mi to davalo stale vetsi smysl. Pobrukovala jsem ji dal a musim rict, ze jsem si to docela uzivala, teda az do doby, kdy Holly spadla do propasti. V tu chvili jsem si uvedomila, ze nema cenu delat hrdinku a budeme se muset vratit zpatky stejnou cestou. To ja totiz nerada.
Zhruba jsem vedela kudy jsme sly, ale to neni zadne dobrodruzstvi uprostred vyletu se otocit a jit zpatky. A navic to byl kus. Jenze ted neslo jen o me. Uz jsem se chtela obratit, kdyz jsem zahledla dalsi cesticku v poli. Slibila jsem nam, ze je to opravdu posledni cesta pres pole, kterou zkusime. A tak jsme bloudily dal. Za nejakou dobu jsem v dali uvidela dum. Ten, kolem ktereho jsme uz sly. Vzpominala jsem z ktere strany jsme ho mijely a zamirila domu. Kdyz jsme se blizily k pozemni komunikaci, coz znamenalo vitezstvi, prochazely jsme kolem mistnich zahrad. Z jedne na nas stekal pes, ale ja se mu jen tise smala. Mezi nami bylo huste krovi a propast, ani jsem ho nevidela.
Muj usmev mi vzapeti ztvrdnul na rtech. Par centimetru od nas stala obrovska doga a vypadalo to, ze ji nikdo nepostrada. Co mam delat? Stat nebo popadnout Holly a utikat? Rozhodla jsem se vyckat. Pes krouzil kolem Holly a ta se na me divala s prosebnym pohledem o pomoc. Nekolik vterin jsem stala jako oparena. Jedine na co jsem se zmohla bylo skoro neslysitelne vyrcene "go away", na coz pes samozrejme absolutne nereagoval. Kdyz nezautocil do teto chvile, tak ted uz to snad neudela. Ano, tim jsem se uklidnovala. Pomalu jsem se k nemu otocila zady a slepicim krokem uhanela pryc. Pes si nas nastesti uz nevsimal.
Jeste nastaly mensi komplikace nez jsme nabraly spravny smer a ja Holly slibila, ze uz nikdy nic takoveho nepodnikneme. I kdyz nevim, jestli se mi v techto vecech da verit.
